Březen 2011

Na cestě

31. března 2011 v 12:00 | Anička |  Arlan
Černovlasý bojovník i se svým doprovodem přišel za Arlanem.
"Co tady děláte?" ptal se čaroděj.
"Mno, já jsem chtěl zkusit bitvu," odpověděl mu nesměle Arlan.
"Neříká se "Zkusit bitvu", ale třeba: "zkusit bojovat", "hrát si na hrdinu", "děsně prudit", nebo tak."
"Aha, a co po nás chcete?" zeptala se Tionula, které dělal mág velkou konkurenci.
"Za prvé bych vám chtěl říct, že máte zmizet, a když na to nepřistoupíte, vedle ve vesnici nechcou draka."
"Hm. Ale vedle žádná vesnice není. Jak je to daleko?" ptal se Arlan.
"Asi dvacet kilometrů, možná víc, možná míň."
"Dvacet? To mám ujít maratón?"
"Maraton se běží. A má čtyřicet kilometrů."
"To je jedno!"
"Á, a teď jsem si vzpoměl, že jsi měl vlastně pravdu. Je to čtyřicet." pochválil ho mág.

S oštěpem

30. března 2011 v 12:00 | Anička |  Arlan
Á, a zase Arlana posunu trochu do budoucnosti. Nyní už umí střílet z luku perfektně a na Tionulu si docela zvykl. Ovšem si nezvykl na časové posuny, tak mu je trochu špatně. Děkuji za pozornost, zůstaňte s námi.

"Ufff," Arlan měl zajímavý odstín zelené barvy. "a kdyže ta bitva začne?" bojovat se mu očividně nechtělo.
"Měla by začít dnes o šesti." odpověděla mu Tionula.
"Vůbec nechápu, proč se to musí pořád organizovat," reptal Gruk. "dřív to tak nebylo a všem bylo líp."
"Hmmm. A jak by se ti líbilo dojít na prázdné bojiště v sedmdesátikilové zbroji i s plukem a zjistit, že se bojovalo už před hodinou?"
Skřetovi došla esa v obou rukávech.

Slečna

29. března 2011 v 12:00 | Anička |  Arlan
"Jste normální?" Arlan nevěřil svým očím. Nevěřil také tomu, že si má vzít ženu, kterou vůbec nezná, a jak znal Gruka, určitě bude nevalné pověsti.
"Já normální jsem, ale ten tvůj přítelíček asi ne. Myslela jsem, že bude chtít to, co všichni. Ale on né, že mám sedět na pařízku, říkat svůj monolog a pak strojit svatbu. Zeptej se na to spíš jeho. Já bych tě mohla leda tak... Učit zachraňovat, protože to ten tvůj kamarád neumí."
"Cože neumím?" Gruk byl značně rozčilený, což se dalo usoudit z toho, že v obličeji modral.
"Ó ano, neumíš zachraňovat. Ale já ho to klidně naučím." cukrovala neznámá žena.
"Já to umím! Vždycky to tak bývá! Hrdina skolí stráže, zachrání princeznu a bude svatba! Ty to nevíš?!"
"Ano, v pověstech to tak je. Ale to je jen teorie."
Arlan se posadil na zem a tu se k němu oba dva otočili.
"Kdo chceš, aby tě učil bojovat? Teorie, nebo Praxe?

Zachránce

28. března 2011 v 12:00 | Anička |  Arlan
Děj povídky se udál, jakmile Arlan uměl docela slušně střílet z luku. Je to proto, že my, pisálci máme k dispozici různé vymoženosti- teploměry, počítače, vyhřívané hrnky na čaj a stroje času.

"Húů, Arlane," budil Arlana skřet. "Vstávej, přece!"
Arlan se probudil. Na ruce měl pořád bolavou červenou čáru od tětivy.
"No? Co je?"
"Musíme přece začít se zachraňováním!"
"Zachraňováním koho? Nějaké prsaté princezny?"
"Princezna to není. Ale musíme vyrazit, než bude pozdě!"
"Tak jo," řekl Arlan. "Mám si vzít luk, nebo mám ty elfy skolit holýma rukama?"
"Elfy? No o to se můžeš pokusit. Ale teď budeš bojovat proti Strážcům."
"Strážcům té krasavice?"
"Není to krasavice."

Odsouzen

22. března 2011 v 20:30 | Anička |  Povídky
Upozornění: i když se zde neobjeví ani kapka krve, jedná se o docela psycho příběh. Nečtěte ho před spaním!

Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že je tu naprostá tma. Opatrně jsem vstal, a prohlédl celou místnost, jestli někde není aspoň malá škvírka. Nikde jsem ji neobjevil, tak jsem došátral ke zdi, a opatrně se o ni opřel. Oproti ostatním vězením mělo tohle tu výhodu, že tady nebyly krysy. Ještě mi scházelo to odporné kvíkání a škrábání, které člověka dožene k šílenství. Teď jsem měl ale čas vymýšlet plán úniku. Strážného jsem, kvůli mému bezvědomí neviděl, ale po posouzení cely jsem si domyslel, že s utíkajícími vězni neměl dosud problém. Vstal jsem tedy, držíc se zdi, k prozkoumání mého krátkodobého příbytku. Opravdu jsem zde nenašel ani škvíru, dveře byly tak zakomponované ve zdi, že jsem je ani nenahmatal. Budu tedy muset utíkat, až mě vyvedou na popravu. Ale to nevadí, i v tom jsem byl zběhlý. Nahmatal jsem stěnu a posadil jsem se zpět. Chvíli jsem ještě přemýšlel, ale na nic jiného jsem nepřišel. Vzpoměl jsem si, jak mě jako malého jednou zavřeli. Udělali to tak jen z legrace, když jsem se nepolepšil a pořád jsem lidem vykrádal kapsy. Živě si pamatuji, jak jsem plánoval útěk, zkoušel jsem lžící rýt tunely, jak to dělají lupiči ve filmech, ale přišel jsem na to, že to až tak dobrý nápad není. Potom jsem si sedl na lavičku, a za chvíli mě přišli osvobodit. Pousmál jsem se. Tohle se mi už nestane.
Ještě chvilku jsem počkal a potom jsem si lehl na zem. Z dřívější obchůzky vím, že mi sem nedali ani postel. Betonová podlaha byla tvrdá, tlačila mě do hlavy a já jsem nemohl usnout. Únava však zvítězila a usnul jsem.
Probudil jsem se znovu, šokem z toho, že si pro mě ještě nepřišli. Normálně vězně nenechají tak dlouho čekat, většinou jse si ve vězení pobyl pár hodin. Ovšem jsem byl rád, že se můžu před namáhavým útěkem trochu prospat, tak jsem usnul znova. Zdálo se mi, že někdo přišel, rozsvítil a přinesl misku s polévkou. Když jsem se ale probudil, rozsvíceno nebylo, a po dalším opatrném prozkoumání podlahy jsem nenašel polévku ani nic jiného. Dost mě to udivilo, protože jestli budou s vězni nakládat takhle, stane se, že na ně někdo poštve soud. Ale já si stěžovat nemohl a znovu jsem usnul.
Když jsem se probudil, měl jsem hlad jako vlk. Zašátral jsem rukama po zemi, ale zas tam nebylo nic. Předtím jsem svůj hlad sváděl na to, že jsem před tou vraždou nic nejedl, teď mi to ale začalo být podezřelé. Našel jsem ale v kapse malou baterku, složenou ze žárovky a dvou malých baterií. Neváhal jsem a rozsvítil jsem ji. Prošel jsem s ní okolo cely. Omítkou tu ale šetřili, kobka byla celá vybetonovaná. Dveře ale schovali tak dobře, že jsem je ani s baterkou nenašel.
A pak mi to došlo.

Ehm... Soutěž?

14. března 2011 v 21:03 | Anička |  Andělíčkovy noviny
Tak jsem se odvážila udělat soutěž na tu mou novou posedlost... Je tu jeden [dva] člověk, který to věděl předem (to o té posedlosti), tak doufám, že se zapojí. Je to opravdu jednoduché, nemusíte být ani na blog.cz (jen mít e-mail, ale kdo ho nemá). takže tady je: ♦♦♦
Ale pokud jste zjistili, že vaše věta nesplňuje požadavky [naráží na osobu, politickou stranu či nějakou společnost], či jich máte v hlavě tolik, že je musíte honem někam vypsat, nebo se jen bojíte, zkuste to TU
Bude se soutěžit o různé šperky, náušnice, knížečky, klíčenky a další podivuhodné blbůstky. A možná i o auto.
A pokud chcete soutěž urychlit, jste moc napjatí nebo jen chcete vyjádřit svůj názor, dodám ikonku, kterou si můžete dát na blog.



Za účast po vás nechci poplatek, můžete psát ve vší anonymitě, jenom bych potom prosila adresu, kam vám to auto pošlu. Může to být i adresa vaší babičky, já se o to moc nezajímám, hlavně aby byla funkční :-)

Streptokočička Gertruda

9. března 2011 v 21:17 | Anička |  Andělíčkovy noviny
Adoptovala jsem si streptokočičku Gertrudu. A víte, co je na ní nejlepší?
Že žere Bárbíny, jejich komentáře a sežere Hellgirll!


Takže- pokud jste někdy někde zanechali reklamu, spamovali nebo psali s kvé a každé písmeno jinak velké, radši se s ní nemazlete. Také to nezkoušejte, pokud jste nečetli knížku Nefalšovaná kočka. Streptokočky tam nejsou definovány, ale nefalšované jsou až až.

Gertruda je také typ "Poslední kočka v krabici", tak se nedivte, proč si ji nikdo nevzal.
Ale já se to brzy dozvím.
***
Tak, už jsem se to dozvěděla.
Gertruda neškrábe.
Gertruda nekouše.
Gertruda píše.
***
Chehe, a co je na tom divného? Když jsem zakousla Babku Jarušku (Půjdete jí na pohřeb?), protože už nevěděla, co psát, nastupuji na scénu. Budu si složitě budovat kariéru, když hned na začátku zabiju jednu z nepotřebných postav. Ale udělala jsem tak, a babka se maže. Taky si založím rubriku, aby mi nebylo teskno. Tedy tu nastane Streptokočičí reforma. Pokud někdo bude chtít dalšího Arlana, založím mu samostatnou rubriku, protože se k tomu Anička nemá. Dobře jí tak, bude to tu pod mým jménem, a ne pod jejím.
***
Můj "životopis"
Neřeknu vám, co jsem byla na začátku, protože by to bylo sprosté a mládeži nepřístupné, po čemž by s blog propadl až na samé propadliště dějin. Řeknu vám na čem jsem byla. Byla jsem na malé planetce. Ne tak velké jako Alfa Centauri, ale ne tak malé jako ta malá planetka malého prince. Pak jsem přeskočila na vedlejší planetku, kde jsem našla spamerku [došlo vám, co tu paroduji.]. Měla jsem hlad a tak jsem ji snědla. Spamerka mi zachutnala, a proto se pořád usmívám. Potom jsem přeskočila na další planetku, která byla blízko. Byla zářivě růžová a rostlo tam Q. Tak jsem se naštvala a snědla jsem ji i s její majitelkou. Růžové planety stejně vydrží jen tři měsíce. Po té planetce mo bylo špatně (a zjistila jsem, že po ní mám přitažlivost), a tak jsem letěla na další. Z té jsem radši odletěla, protože tam rostla Hellgirll, a všude bylo poházených strašně moc článků. Dostala jsem se na "Hlásenkowou" planetu, kde mě všichni otravovali, jestli nechci hlasovat do SONB, SONP,NATO a podobně. Z té jsem zmizela (a objevila jsem svou schopnost mizet), a zjevila jsem se na Zemi. Taky jsem zjistila, že všechny ty planetky, které jsem potkala narazily do Země, a fotí se s vyšpulenou pusou, prosí o hlasy, spamují a dělají kruhy v obilí. Mno, pak jsem si trošku prdla, a Bárbíny tu byly taky. Všichni, co jsem potkala mě chtěli smazat, ale pak se mě ujala Katja a dala mě do krabice s nápisem "Na prodej". Tak jsem všechny prudila, abych zůstala poslední, a teď jsem tady, abych snědla Hellgirll.

Mňauhoj.

Jak si počnul v bitvě

9. března 2011 v 19:08 | Anička |  Arlan
A tak Arlan šel. Šel v brnění, které na něj bylo přece jen moc velké, s mečem na opékání špekáčků a se skřetem, kterému moc nerozuměl. V dálce jeli dva Elfové na svých koních. Skřet na ně ukázal.
"Tohle budou pro začátek tví nepřátelé."
"Pro začátek? Spíš pro konec."
"Hele, neber si to tak černě, přece jich není tak moc."
"Není? Je jich na mě jako much! Tohle prostě nemůžu utáhnout!"
"Ale můžeš. Stačí mít strategii."
"Tak nějakou vymysli, když jsi tak chytrý!"
"To je velice jednoduché. Počkáš, dokud nebudou v řadě a pak je probodneš."
"Jako špíz?"

Proč radši nepadat do kaluží

8. března 2011 v 0:00 | Anička |  Povídky
K napsání tohohle článku mě přiměly nádherné Žirafčiny fotografie:

Bylo nádherné nedělní ráno. Lidé seděli na lehátcích, a vystavovali svou kůži horkému slunci Emdarských hor. V hotelu se vařila snídaně. Nikdo z hostů nepromluvil ani slovo, a tak Ticho mlčelo. Náhle se ozvalo zatroubení na roh. Lidé po jednom vstávali z lehátek a odcházeli na snídani. Nebyly tu žádné servírky, hosté si posloužili sami. Nedobrovolní hosté. K snídani si většinou dávali suchý šedý chleba, jedinou vyjímku tvořili ti, kteří měli nějaké jídlo u sebe, a ti se o něj nepodělili. Po jídle se všichni vrátili tam, kde před snídaní byli. Ve skutečnosti byl tento svět docela příjemný. Až na to, že v něm chyběly slova. Slova a srdce.
Na hosty spadla mlha. Nikdo se nepřioblékl, i když se teď výrazně ochladilo. Hosté jen změnili směr pohledu. Většina z nich se dívala na plachtícího havrana, který si průlet mlhou i pohledy hostů užíval. Poté přistál na jedné z mnoha věží hotelu. Hosté se dál dívali na to místo, kde plachtil. Havran odletěl na strom blízko řeky. Hosté se dívali jen na to jedno místo. Jako by tam snad byla kaluž, do které se odváží vstoupit. Kaluží tady bylo plno, ale nikdo z nich se ani jedné nedotkl. Ani na jednu se nikdo nepodíval. Život pro ně měl příliš malou cenu, než aby se vraceli zpátky do normálního života. Všichni se dívali na místo, kde býval havran, a vzpomínali na život.
Na život, který už nikdy nezískají.

Náš Hrdina!

6. března 2011 v 23:37 | Anička |  Arlan
"VEM SI MEČ," ozvalo se.
Pak bylo chvíli ticho. Někdo zakašlal.
"VEM SI MEČ!" ozvalo se podruhé.
Podruhé bylo ticho, a pak někdo vstal.
"Kdo je tam?"
"JÁ, A ŘÍKÁM TI, ABY SIS VZAL MEČ!"
"Proč bych si měl brát meč, a kde ho mám asi sehnat?"
"ZKUS PŘEMÝŠLET."
"O čem? Navíc jsem meč nikdy neviděl a nevím, proč mě budíš v jednu hodinu ráno!"
Někdo neodpověděl. Arlan si stoupnul. Pak si sednul a radši si obul boty.
"KAM JDEŠ?"
"Jdu se napít, proč tě to zajímá?"
Arlan poslepu došel ke skříňce. pak si vytáhl pohárek, nalil do něj vodu ze džbánu a šplíchl ji pod stůl.
"VYHRÁLS. HM. KLIDNĚ SE NA MĚ PODÍVEJ. A ZAČNI JEČET. JAKO VŠICHNI OSTATNÍ."
"Nevím, jak bych tě mohl vidět, když je tady tma jako v pytli." Arlan zamával pod stolem rukou a vytáhl trychtýř.
"Jo. Aha. Nechceš vědět, proč jsem sem přišel?" Někdo byl značně netrpělivý.
"Ano, ale nejdřív mi ukaž ten meč."
"Ten si budeš muset sehnat sám."
"A kde? Tady meče nerostou na stromech."
"Meče většinou bývají zapíchlé v kamenech, skryté na dně jezera, nebo tak...
"Jó? Já mám riskovat život v jezeře kvůli tomu, co ani nechci?"
"Ty nechceš meč? Já myslel, že hrdinové vždysky meč chtějí."
"Cože? Já jsem hrdina?"
"Hm. běž spát. Ráno to dořešíme."
Arlan tedy šel spát.

Sklenička- 5. díl

6. března 2011 v 8:05 | Anička |  Sklenička

Doma mě čekalo další překvapení- díra už tam nebyla. To mě naštvalo tak, že bych ji tam dokázala prokopnout. Ale místo toho jsem šla k posteli. Zakopla jsem o betonovou desku, ve které sklenička vězela. Tam také byla díra.
Skleničku jsem vytáhla a přemýšlela, na co by se dala použít. Napadl mě jedině odpadkový koš. Zkusmo jsem tam hodila pár zmuchlaných papírků, které jsem měla na stole. Zmizely. Nadšená tím zjištěním jsem do ní vysypala celý odpadkový koš. Vím, že to nebyl nejlepší nápad, ale chybami se člověk učí.
Řekla jsem o tom mámě. Ta usoudila, že je to dobrý nápad, a navíc to neškodí životnímu prostředí. Hnwd si ji vzala jako, jak sama říkala, šikovného pomocníčka v kuchyni. Nevím, co už do ní házela, vzpomínám si na plechovku od fazolí, starou baterku, pak tam vysypala výlevku. Vlasy z umyvadla se zachytily nahoře. Tak jsme přišly na to, jak skleničku zavřít.