Únor 2011

Dvacátého Sedmého Února

27. února 2011 v 19:27 | Babka
Dneska je 27. února.
Konečně mám doma kosu.
V říjnu sa ně zlomila, tak jsem ju dala Elíze Zubatej, tá prej má syna, co ně ju opraví. Včéra ně zavolala, že ju má zpátky, a že jestli bych si pro ňu nedošla. Tak sem jí povidala: Zítra si pro ňu dojdu, a že moc děkuju. Ale tož su jakási churavá, hlava ňa bolí, ruky sa ňe třesů, tak sem jí zavolala, že jako nedojdu, a ona se nabídla, že ně ju donese. Chtěla sem jí říct, že ňe ju nosit nemosí, že mám doma Jeníka, a ten by tam klidně došél. Ale ona zavěsila, tak sem na ňu počkala v posteli, řekla sem Jeníkovi, že o půl druhé příjde Zubatá s kosů, a jestli by jí neotevřél. On sa na mňa tak divně podíval, to ste neviděli, a začal volat pohotovost. Tož pohotovosť přijéla, odvezli ňa sanitků, dali ňa na přístroje a cosi ňe furt vykládali, že ať si nedělám obavy, že Zubatá nedojde. Tak sem jim pěkně vysvětlila, že Zubatá dojde a přinese ně spravenů kosu, co sem jí nechala. Tak mě dali do sanitky a dovézli ně dom, a pořád mrmlali o jakémsi nedorozumění. Dojeli sme o třičtvrtě na dvě, ale Elíza, ta dobrá duše, tam pořád s tou kosou čekala.
Tak mám tu kosu zpátky.

Úvod do mého deníku

27. února 2011 v 19:11 | Babka
Jméno: Jarmila Hlavová
Věk: Dvacet
Povolání: Důchodkyně
Zájmy a záliby: Pletení, vaření,vyšívání
Opravdový věk: Třicet
Oblíbená kniha: Staré pověsti české
Oblíbený spisovatel: Alois Jirásek
Skutečný věk: Padesát
Stav: Ovdovělá
Děti: Čtyři
Věk na občance: 70
Foto: Nemám
Povaha: Mám
Pohlaví: Také mám
Oblíbená hudba: Dechová
Oblíbená barva: Červená

V Coloradu přežila slepice čtyři a půl roku s useknutou hlavou.

26. února 2011 v 18:24 | Anička |  Andělíčkovy noviny
Vyhledávala jsem název článku na hlavní stránce. Nezklamala mě.
Dělám tak z nedostatku inspirace. Jo, a kdyby jste to chtěli vidět, je to tu:

Tenhle blog má rok od prvního smysluplného článku.
Zajdu trochu do historie a obnovím naši dvoukorunovou rybu:

A dáme si něco podobného, ano?

Přeživší slepice

Není ti něco?
Ne, proč?
Vypadáš... Divně.
Myslíš tu hlavu?
Ano.
Jo, tak já ti o tom něco povím. Jsem teď nejslavnější slepice na světě!
A, prosím tě,
Ano?
Jak tak můžeš mluvit?
Špatně.
Húů, jsem tady!
Ach jo.
Co, udělala jsem vám něco?
Né, ale...
Božínku, co se ti stalo?
Nevidíš?!
A ty tak vidíš?
Ne, nemám oči.
A není ti smutno po přemýšlení?
Ne,
Hele, my se tady o něčem bavíme!
Ale vždyť já taky! Nechcete zrní?
Ehm, ehm!
Jo, promiň.
A víte, že už to bude čtyři a půl roku?
Cože?
Ty jsi tak dlouho tajila, že nemáš hlavu?
Hmm... Měla jsem skafandr.
Jo, ale mohla jsi nám to říct!
A kde jsi ten skafandr sehnala?
Kchrchrcht!
Cože?
Kchchch!
Jaktože se nehýbeš? Co je to s tebou?
[Nic]
Haló!
[ ]

A to je pro dnešek všechno, přátelé!

Máte se dobře?

5. února 2011 v 20:55 | Anička |  Andělíčkovy noviny
Opravdu se máte dobře?
Já ne!
Já na to kašlu! Když napíšu povídku, nikdo si ji nepřečte, a když vidím, že mám nový komentář, je to REKLAMA! Někdo si ani nepřečte článek, a už tam "Plosinká o hlásečíneq do soutěže, kdo má nejlepšejšího pejsíáninínka"! O pravidlech ani nemluvě! Já se tu píšu s článkem, a nějaké kozy, co mají padesát pravopisných chyb už v té reklamě mi píšou, jak je pro ně životně důležité mít imaginární cenu za někde na netu vyhrabanou fotku odporného psiska, a k tomu dostat na netu vyhrabanou fotku ještě odpornějšího psa s nápisem vytvořeným v malování! Proboha! Kam ten svět spěje? A jestli pod něčím přibude reklama, seřvu vás tak, že budete chtít, aby internet neexistoval! A tenhle článek je zcela poslední varování! Když máte nahoře před ksichtem Pravidla, nikde viditelněji už to nebude. S nikým nebudu eS Bé, pokud to není spojenectví ve válce proti těmhle blbcům. Ach jo. Nechce nějaký normální člověk poslat bonbón? Poštou. Klasickou. Myslíte, že se dá poslat na dobírku? A největší borec bude ten, kdo tu nechá smysluplný komentář. Tady to vyzní podobně, jako bych vyhlásila konkurz na prince pro mou sestru. Opravdového prince. Ach jo.
A.